Loutka

20. října 2008 v 11:49 | hinata |  poviedky
trochu nezvyklé Choji/Ino ale mne sa to páči


Chouji se konečně vracel po třídenní misi domů. Těšil se na vanu plnou vody a chutnou teplou večeři, která mu pravdu scházela.
Procházel urychleně setmělou okrajovou částí Konohy, ponořený do vlastních myšlenek, když ho upoutal mizející stín mezi stromy. Měl na chvilinku pocit, že zahlédl záblesk světlých vlasů... že by Ino?

Zvědavost mu nedala spát a vydal se za neznámou osobou. Podle jeho předpokladu mířila hlouběji do lesíka, který se v této části rozprostíral.
Osoba se zastavila nedaleko před ním, ale skrz stromy neměl žádný výhled. Zaslechl pouze pravidelné vrzání.
, co se před ním odehrává, ale hodlal to zjistit. Potichu se prodíral větvemi, když vyšel na malý prostor, přibližně o dvou metrech čtverečních, a spatřil blonďatou dívku, houpající se na jednoduché houpačce, zavěšené na mohutné větvi.
Dívka si ho všimla a přestala se houpat. Jen na něj upírala svůj... asi vyděšený zrak.
"Ino..." vydechl. Jeho první tip ho nezklamal, ale přesto byl překvapený, když kamarádku zahlédl.
Ino se taky netvářila nijak nadšeně, když si jí prohlížel. Vypadala totiž... jinak.
Neměla svůj vysoko česaný culík a natupírovanou ofinu. Naopak byly její vlasy rozpuštěné a sčesané za uši. Působila neobvykle... přirozeně. Očima zabloudil i na její oblečení. Pro Ino byl zvyk kdykoliv nosit co nejvyzývavější oblečení. Někdy si myslel, že ty svoje sukně ani nosit nemusí, když pomalu nic nezakryjí.
Teď měla na sobě ovšem jednoduše střižené kimono tmavě modré barvy, které jí ladilo s očima.
Ty momentálně upírala na Choujiho, který v nich mohl číst jako v otevřené knize. Strach, provinění, zvědavost.
"Já... ty... vypadáš... no... jinak," nedal Chouji dohromady souvislou větu.
"Zapomeň, co tu dneska vidíš, Chouji," řekla Ino roztřeseným hlasem a hleděla do země.
"Ale proč?" rozhodil Chouji ruce, "takhle jsem tě nikdy neviděl a strašně ti to sluší!" vyrazil ze sebe, jakoby ho někdo honil.
Ino pomalu zvedla hlavu a pohlédla mu do očí. Měl pocit, že z nich září smutek. Cítil se jako zelektrizovaný, neschopný se v této chvíli pohnout a ani cokoliv říci.
"Jsi hodnej, Chouji," lehce se pousmála a znovu se rozhoupala.
Tichou nocí se znovu ozvalo vrzání.
Vrz, vrz...
"Ino, proč takhle nechodíš i normálně?" rozhoupal se Chouji k další otázce.
"Vždyť jsem přece ta koketa, co se obléká jako lehká holka, ne?" odpověděla opřená o jeden z provazů a pozorujíc noční oblohu. Chouji hledal v jejím hlase známky ironie, ale s podivem mu její odpověď přišla spíše jako konstatování. Nechápal to. Je pravda, že Ino se snad o nic jiného než módu a kluky nezajímala, ale tahle dívka, houpající se tu před ním, mu přišla úplně jiná.
"Mám pocit, že znám dvě Ino a ta jedna se bojí ukázat..." nadhodil.
Ino sebou neznatelně cukla a přestala se houpat. Znovu svěsila hlavu... možná provinile.
"To bys nepochopil, Chouji," šeptla a přesto byla její odpověď dobře slyšet.
Chouji se posadil u kmenu stromu proti Ino a opřel se zády o drsnou kůru.
"Myslím, že máme spoustu času..." pousmál se a pozoroval nervózní dívku.
"Chouji, prosím..." šeptla zoufale, až ho to vyděsilo.
"Děje se něco? Ino, sakra, ubližuje ti někdo?" přiběhl k ní a vzal její tvář do dlaní. S úlekem zpozoroval i slzy, kutálející se jí po tvářích.
"Když... je to tak těžké," špitla a pomalu se podívala na Choujiho.
On sám cítit, jak se dívka třese. Nevěděl sice o čem mluví, ale to, co dneska viděl, stačilo k tomu, aby pochopil, že Ino něco hodně trápí a měl neoblomnou touhu jí pomoci. Pro začátek ji aspoň utěší.
Chouji stáhl ruce i Ininy tváře a pomalu ji objal a přitiskl k sobě.
"To bude dobré," šeptal ji do ucha a jemně ji cuchal ve vlasech. Cítil, jak se Inino napjaté tělo uvolňuje a dívka se k němu tiskne. Okolu žaludku se mu šířil zvláštní, těžko popsatelný pocit. Zůstal by tak snad i navěky.
Někdo mu však tuto chvíli nepřál, protože mu začala dřevěnět noha, tak musel Ino chtě nechtě pustit.
Zůstala o něj opřená, i když sundal své ruce z jejích zad a snažil se dostat do pohodlnější pozice. Nakonec to vzdal a postavil se.
"Pojď, promluvíme si," chytil Ino za ruku a odvedl ji ke stromu, kde původně seděl. Posadil ji vedle sebe a dal jí ruku okolo ramen. Doufal, že nebude mít žádné námitky.
"Ino, co tě trápí?" zeptal se jí a volnou rukou zasunul neposlušný pramen blonďatých vlasů za její malé ouško.
"Já... prostě... tu Ino, co znáš, to nejsem já..." zašeptala se stále sklopenou hlavou.
"Co se mi snažíš říct?" naklonil se k ní blíž a nadzvedl ji bradu, tak že měla obličej ve stejné úrovni jako on.
"Víš, když chceš ostatní zaujmout, vybuduješ si určitou přetvářku, osobnost. Časem ti přijde samozřejmé, být takovým, na koho si hraješ a pak se to stává rutinou. Pomalu zapomeneš, co doopravdy jsi..." upřela na něj své modré oči.
"Tak proč jednoduše nejsi sama sebou?" pousmál se Chouji a zahlédl v Ininých očích strach.
"Co když už to nedokážu?" roztřásla se a Chouji ji k sobě přivinul.
"Vždyť teď tady se mnou jsi ty a ne ta tvá loutka..." pohladil ji po tváři.
"Odpusť, Chouji," špitla a ještě více se k němu přitiskla.
Chouji si užíval pocit její blízkosti a byl rád, že zrovna jemu se rozhodla svěřit. Sice nechápal, co je na tom až tak těžké, chovat se přirozeně, protože on s tím samozřejmě problém neměl, ale pochopil, že pro Ino tohle důležité je a chtěl jí být v tu chvíli silnou oporou.
Z jejích vlasů cítil vůni heřmánku a její tvář byla na dotyk jemná jako broskev.
Nechal se unášet tím příjemným pocitem v žaludku a přitom k sobě Ino ochranitelsky tiskl.
Obklopovalo je ticho lesa, jen sem tam se ozvalo zašustění větví. Chouji naslouchal dechu Iny. Stal se klidným a pravidelným.
Natočil se tak, aby jí viděl do tváře. Usnula, víčka zavřená a na pootevřených rtech nepatrný úsměv.
Chouji ji chvíli pozoroval a pak se zvedl a vzal ji do náruče. Věděl, že v tuto chvíli udělá nejlíp, když Ino odnese domu a sám se půjde dát do pořádku, ještě budou mít spoustu času si popovídat.
Děkoval v duchu Ino, že má pokoj v přízemí a zůstalo u něj otevřené okno. Nechtělo se mu vysvětlovat její matce, proč nese její spící dceru v tak pozdních hodinách domu.
Protáhl se opatrně oknem a položil dívku na její postel. Přikryl ji jemně dekou a ještě chvíli se na ní zůstal dívat. Poté se vyplížil ven a neslyšně za sebou přivřel okno.
***
"Chouji!!!" probudilo ho ráno volání.
"Přišel Shikamaru, tak koukej vstávat!" ozýval se zezdola hlas jeho matky a na schodech byly slyšet kroky.
Chouji mrkl na hodiny a zakroutil hlavou. Bylo devět hodin ráno a díky jeho malému výletu za Ino spal pouze pět hodin.
Rozespale se posadil a zamžoural do dveří, kde se v tu chvíli objevil Shikamaru.
"Ty ještě spíš? Myslel jsem, že zajdeme na barbecue, když jsme se teď tak dlouho neviděli."
"Teď ráno?" podivil se Chouji.
"Stejně, ty než se vkopeš, tak bude poledne," pokrčil Shikamru rameny.
"Představ si, stala se mi zajímavá věc. Ráno jsem se stavoval v krámě pro smetanu, co chtěla máma a potkal jsem Ino. Já bych jí vážně nepoznal, žádnej make-up, natupírované vlasy a odvážný hadry. Ona ti vypadala... normálně," pokrčil rameny.
"Ale to jen mezi řečí, je to tu teď bez tebe otrava, tak jsem myslel, že by jsme mohli večer někam vyrazit, co ty na to?" očekával Shikamaru kladnou odpověď.
Chouji však už při zmínce o Ino plánoval duchu na večer úplně jinou akci.
"Promiň, Shikamaru, dneska večer už bohužel něco mám," pronesl ještě napůl zamyšleně a pousmál.
Shikamaru na něj chvíli nevěřícně hleděl a pak konstatoval: "Dneska se tu vážně všichni zbláznily..."
 


Komentáře

1 Tsukumi-san Tsukumi-san | Web | 26. října 2008 v 14:14 | Reagovat

ten pribeh je hrozne pekny!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama